O autorovi
RUMEN SAZDOV je malířem protikladů, přesto se budeme snažit považovat jeho výtvarnou tvorbu za ucelenou, je v ní názorová jednota, navzdory tomu, co by se na první pohled mohlo zdát neslučitelným protikladem. Střídají se záznamy psychických stavů, je tu jasně cítit puls i dech i lidský záznam dění v mikro i makrokosmu. Kořeny Sazdovova umění však leží mnohem hlouběji . Ve svém hledání rodného jazyka jímž se mu stal byzantský svět monastýrů, světců a madon, hledí vztříc k evropskému křestanskému duchovnímu světu. Ve zdánlivých protikladech se z tradice dovedl přeorientovat i na současné umění, jehož zrod má ve 20. století dva stabilní body: Prahu a Paříž. A jako již mnohokrát v protikladech hledá umění svou tvář , nalézalo jí od konce 70. let v neofiguraci, v rozmachu neoexpresse, ve výrazné barevnosti v malbě i kresbě, hravé grotesce a v neposlední řadě i v důrazné sociální výpovědi. V tomto okamžiku si snad můžeme oprávněně připomenout výrazné myšlenky protagonisty evropského expresionismu O.Kokoschky, jež vyřkl na adresu dějin umění:
"Na rozdíl od průmyslu a techniky je třeba hledat podstatu umělecké vize nikoliv v pokroku, ale v organizovaném růstu ve spojení minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Dějiny umění, zejména v Evropě, potvrzují, že nezaměnitelnost uměleckých děl spočívá především v tom, že mohou znovu kdykoliv inspirovat každou generaci, a to je právě to, co ji odlišuje od nekonečného množství méněcené dobové produkce".
Stal-li se expresionismus jednou z hlavních vyjadřovacích poloh Sazdovova myšlení, je tomu tak proto, že mu dovoluje dle H.Reada "...svobodně umělecky přetvářet dané téma až do té míry, kdy odpovídá nevyjádřenými pocity autora." V daných pražských podmínkách Sazdov živelně navazuje na evropskou tradici moderního umění 20.století tak silně, že nahromaděná energie je z jeho obrazů přenosná na diváka. Působí sice vyzývavě, ale nikoliv samoúčelně. Útočná a rozmáchlá gesta barvou napitého štětce rozpoutávají vnitřní svár, jenž navenek je promodelován v pastózních vrstvách, jejichž výrazový neklid mizí do otevřeného prostoru, aby působil zpětně na lidské city a psychiku. Podstatou je pohyb a zárověň jeho protiklad - fixace pohybu. Harmonie je záměrně narušena , shromažduje vztahy , abstrahuje je až do "reality" a vše nakonec jednoduše redukuje na základě složitosti do výsledného obrazu, v němž je obsažena jen jedna z mnoha možných otázek dnešního přístupu k umění.